Nakladatelství guidemedia etc

nakladatelství guidemedia etc

Jan Šinágl, 28.10.2012

Nedivme se, že ho nečekala nadějná budoucnost – s následky se potýkáme dodnes. Přináším ukázky z první poloviny knihy MNICHOVSKÁ DOHODA a osud sudetských Němců. Těžko tyto texty naleznete v učebnicích dějepisu a nebudete se už tak moc divit, že sudetští Němci po teroru první republiky nutně vítali Hitlera jako svého „osvoboditele“. To byl začátek jejich konce a současně i začátek našeho, kdy jsme se sami oslabili o 1/3 vlastních občanů a  byly tak snadným „soustem“ pro Rusko. Také jsem dříve rád a hrdě slavil 28.říjen vzniku svobodného Československa i vyvěšením státní vlajky na svém domě. Dnes už nemohu. Jak dlouho budeme žít ve lži a nedůstojném pokrytectví. Na první standartě presidenta republiky bylo původně napsáno PRAVDA PÁNĚ VÍTĚZÍ. Je na čase, aby se tato slova naplnila. Budoucnost na lži přináší jen další lži – a další prohry, pády a zkázu. Jen pravda a morálka mohou být základem trvalé prosperity. Čím déle trvá život ve lži a pokrytectví, tím těžší je návrat k pravdě a morálce – a tím bližší je zánik národa, tím spíše je-li malý a přišel o značnou část své elity. Bojujeme o přežití a mnoho času už nám, nezbývá. To, že davy lidí nezaplňují v den státního svátku ulice měst, ale daleko spíše regály supermarketů, je varujícím znamením a vypovídajícím o stavu duše národa.

Str. 17:

Následná dohoda ze dne 29.9.1938 (“Mnichovská dohoda”)

Právě v době, kdy se v USA schylovalo k zásahu do Evropy, tedy k dosud největší akci v novodobých dějinách, vysoustružil si mediální oblíbenec Anglo-Američanů, Masaryk, ve Spojených státech své „Československo” tím, že si vytvořil přístup ke slovenskému národnímu majetku; soukromou akcí pod názvem „Pittsburská dohoda” (31.5.1918). O to šlo nejprve. V této pozoru­hodně podvodné akci vytvořil z Čechů fakticky jediný státní národ v nároko­vaném prostoru.

Str.18

Mnichovska_dohoda_avers

Boj o moc v Československé republice, započatý v Evropě na jaře 1938, v rámci kterého se opět etablovaly síly z dob před II. třicetiletou válkou – je­jíž první fáze byla schválena zcela neevropsky – cílil na to, aby evidentně neudržitelné podmínky (státní konstrukty a vojenské pakty) byly podrobeny zkoušce. Runcimanova podzimní mise potvrdila to, co dokonce předvídali i ti v bohemistice méně sběhlí: Tolik velebené Česko (Tschechei), tzn. mo­censké území Čechů, jmenovitě ČSR, trpělo „pařížskými konstrukty” ze všech nejvíce kvůli poměru panujících oproti opanovaným, kdy poměr ve stovkách (1910) činil 47:53, a ještě více tím, že se jedno etnikum, (mylně) samo sebe označující za sloužící národ, ve svých panovnických manýrách při zachá­zení se svými „menšinami” sotva dalo předehnat, a to ani Poláky, Maďary, Srby či Italy. Proto evropské mocnosti diskutovaly tyto otázky velmi pečlivě a navíc běžným způsobem: Mocenské lomození k dosažení příslušně výhod­ných podmínek. Jakmile česká vláda přijala 21.9.1938 návrh na postoupení území, většinově osídlených Němci, který vypracovala a předložila Anglie s Francií 19.9.1938, pak šlo v Mnichově už jen o to „JAK”.

Str. 22

Mýtus „Mnichov” žije. Spojuje to, co jiné mýty natropily české národní historii již od dob Kosmase. Jde o představu, že nějaký pán světa – ať už je to kdokoli: křesťanský Bůh, zednářský duch nebo suma amerických trustakcií jako symbol amerického turbokapitalismu – má přiřadit Čechům nějaké zvláštní postavení. Tento „pán” je pověřil chválit, hanit, trestat a zabíjet spo­lubydlící, kteří se z části státního národa stali roku 1920 „menšinou” a stali se tak po právu v roce 1945/1946 z hlediska státního, trestního a soukro­mého práva nulou, kterou je možné vymazat. To že Češi vzali prostor, který jim byl tehdejším duchem doby darován a který již před dvěma generacemi považovali pouze za svůj – a sice v tom smyslu, jak to zaznamenal lord Runciman, tedy nadřazeně, bez instinktu a respektu – jim poté nutně přivodilo šok v podobě “Mnichova”.

Že v roce 1918/1919 nebylo dílem žádné zásluhy dostat darem tento stát, toho si bylo vědomo jen opravdu málo Čechů. Nebylo možné poukázat ani na nějakou zvláštní statečnost ve válce, mírně řečeno, ani neměli tolik obětí jako ostatní (sudetští Němci měli kupříkladu třikrát tolik), ani nevynikali oproti Němcům lepšími schopnostmi využití půdy nebo důmyslnějším vede­ním státu. Již před založením ČSR napadal představitele národního vedení jakýsi druh morálně narušeného vnímání: „Naši Němci”, říkali, jakoby tito byli ma­jetkem, obdobně jako dům, statek či dobytek!

Mnichovska_dohoda_revers

Co bylo lehkomyslností, přerostlo v nadřazenost a upadlo později v nepo­chopení a nakonec v beznaděj. Naprosté to nepochopení, když garanční moc­nosti daly dne 19.9.1938 Čechům k dispozici „jejich” hraniční území, do kte­rého je však pustily teprve v prosinci 1918. Češi se chovali jako děti, které nemohly pochopit, že by se spíše měly pustit do práce na vlastním písku, vrá­tit se ke svým domácím úkolům. Právě toto nepochopení se poté projevilo na mýtu „Mnichov”: hluboká nespravedlnost, brutální vydírání, naprosté pře­kvapení, absence povědomí o tom, co mocní rozhodli atp. Něco z toho se později dokonce rozšířilo i mezi lidmi ve formě posměšného verše o Benešovi „čtvrtý plán – aeroplán”, kterým tento soukromník poté nakonec skutečně Prahu opustil. Avšak oněch prožitých a vychutnaných dvacet let, do roku 1938, má svoji váhu. Ve vzpomínkách tíží ještě více, než jen jako přiznání selhání. A proto také v r. 1945 rychle zmizel obrázek hlavního viníka Beneše a zůstal rychle vzniklý a živený mýtus „Mnichov”. Dnes jsou vnuci někdej­ších pánů, kteří Němce v jejich vlastní zemi do roku 1938 šikanovali, aby se později od německého polostátu SRN nechali jakožto „uprchlíci” odškodnit, usazeni ve „svém pohraničí” a hrají si před svými chalupami se svými vnuky na „Šumavu” a „Krkonoše” v této milé Evropě. Pomocí mýtu „Mnichov” se dá dobře strávit všechno, co se jinak člověku příčí. Ostatně, všechno se nakonec v dobré obrátilo, není-liž pravda? V to už doufal sám Kosmas.

Str.49

Dne 12. května 1919 poskytl prezident Masaryk dopisovateli listu Frankfurter Zeitung, Goldsteinovi, interview, jež bylo 15. května zveřejněno. I když byly, jak listem Masarykovi slíbeno, otištěny Masarykovy výroky určené k uklidnění ně­mecké veřejnosti, přesto si list nenechal ujít příležitost a připojil vskutku kritický redakční komentář, ve kterém bylo m.j. uvedeno:

„To, že z Masaryka, kdysi sta­tečného zastánce práva a pravdy, se také proti svým vlastním soukmenovcům mohl stát ,realista’ v oportunistickém smyslu, aby mohl posléze vyvodit z očivid­ného bezpráví na jiném místě právo na bezpráví ku vlastnímu zájmu, nemohli tu­šit před několika málo lety ani jeho přátelé, jakož ani jeho nepřátelé. Je však klamné, mluví-li prezident o českých menšinách na německém jazykovém území. Zcela čisté rozdělení národnosti podle jazykových hranic je vůbec nemožné. Ale ve veškerém německém jazykovém území Čech bydlelo v roce 1910 pouze 126 000 Čechů, proti čemuž se nyní znásilněním práva na sebeurčení musí podří­dit německá menšina čítající 3,5 milionu lidí, dostanuvší se tak pod nadvládu Če­chů. Klamné je také to, když prezident mluví o švýcarských poměrech v Čechách. Češi a ani prezident Masaryk nepomýšlejí ani v nejmenším na to, aby z Čech udě­lali Švýcarsko. Chtějí vládnout a o rovnoprávnosti národností tu nemůže být vů­bec žádná řeč.”

Str. 51

Již existoval okamžik, ve kterém by nám byl český národ mohl podat ruku smíření s velkým výhledem na úplný úspěch; kdyby nás zástupci českého národa po rozpadu rakouské monarchie oslovili, aby společně s námi zalo­žili svobodné společenstvo na základě vzájemné úcty k právu, tak by tehdy ozvěna z Deutschböhmen možná nenechala na sebe dlouho čekat. Ale za ta­kovýchto okolností, za kterých dnes mocnáři českého národa chtějí zakládat jejich stát, není jakákoliv spolupráce možná. Mezi tím, co bylo tehdy a co je nyní, se nachází násilí, jež bylo pácháno jak na celku tak i na jednotlivcích. Pokud jsou Němci zbiti jen za to, že jsou Němci, tak my všichni tuto ránu považujeme za ponížení, a tak nelze od poní­žených požadovat, aby podali ruku na usmířenou. Pouze násilí, řinčící mili­tarismus, který byl neštěstím pro Německo, bude s to potlačovat miliony lidí, avšak takovýto stát se nebude nikdy zakládat na demokratické, svobodné podstatě. My nechceme odpočívat a nechat znít náš hlas za hranici, jen aby byl vyslyšen od velkého národa, jenž nám přijde na pomoc. Hospodářská si­tuace československého státu je taková, že její cesty musejí vést skrze Ně­mecko.

Str. 57

Projev rakouského ministra zahraničních věcí, sociálního demokrata Otto Bauera ze dne 7. června 1919 v konstituujícím se Národním shromáždění republiky německo-rakouské ve Vídní Bauer, narozen v roce 1882 ve Vídni, pocházel z ži­dovské továrnické rodiny z Čech. Navštěvoval gymnázium v Liberci a studoval práva na univerzitě ve Vídni. Po jeho velmi brzkém příklonu k sociální demokra­cii a po publikaci svého díla „Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemokratie” (Národnostní otázka a sociální demokracie), které bylo vydáno v roce 1907 a v němž vytvořil klasické dílo austromarxismu, se stal Bauer ještě tentýž rok redaktorem vídeňských novin „Arbeiter Zeitung”. Od listopadu 1918 do června 1919 působil jako státní sekretář ministerstva zahraničí německo-rakouské vlády. Po selhání dělnického povstání v únoru 1934 emigroval do ČSR a v roce 1938 do Paříže, kde 4. července 1938 zemřel.

[…] Máme ztratit především průmyslově a kulturně nejvýše postavenou část německého Rakouska, v níž se nalézá náš největší průmysl a naše nej­intenzivnější zemědělství a jejíž obyvatelé předčí ostatní kmeny německého Rakouska v živnostech, píli a ve vzdělání: naše Deutschböhmen a naše Su­dety. Kdyby se vítěz cítil vázán zásadami proklamovanými v boji, platila by zá­sada, že žádný národ nemůže být proti své vůli přemístěn z jedné státní suve­renity do druhé a lidu Deutschböhmen a Sudet by bylo přiznáno právo, aby lidovým hlasováním a za neutrální kontroly sám rozhodl o své státní přísluš­nosti a pak bychom se nemuseli obávat ztráty těchto zemí.

Avšak vítězové se již necítí vázáni oněmi principy demokracie, které hlá­sali, dokud nebylo vítězství ještě vydobyto. Namísto slíbeného vítězství práva nastoupilo staré brutální právo vítěze. Apelovat na zásady, které byly prostředkem k dosažení vítězství, by bylo oproti dosaženému vítězství neúčinné. Nebude tedy dnes již řeč o otázce práva, nýbrž pouze o tom, zda takovéto použití moci je v zájmu samotných mocných.

Spojenecké a přidružené mocnosti vytvářejí česko-slovenský stát, ve kte­rém bude vedle 6,5 milionů Čechů sídlit 3,5 milionů Němců, kteří se budou od prvního dne proti nenáviděné cizácké nadvládě vzpírat, potom 2 miliony Slováků, kteří přes blízkou příbuznost s českým národem mají svůj vlastní jazyk, kteří historicky netvořili s Čechami a Moravou žádné společenství, kteří mají sociálně zcela jinou strukturu, kulturně úplně rozdílnou tradici než Češi. A vedle Němců a Slováků dostane český stát ještě téměř třičtvrtě mili­onu Maďarů, jeden a půl milionu Ukrajinců, nejméně 100.000 Poláků. Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Ukrajinci, není to nové Rakousko, které tu znovu vyvstává pod českou vlajkou, nový národnostní stát se šesti národy, naplněnými divokou nenávistí proti sobě, které budou napěchovány pohro­madě a stísněny ve svém hospodářském, sociálním a kulturním vývoji, násil­ným panstvím živenou, celý veřejný život otravující národní nenávistí a ná­rodním bojem?

Str. 67

Řeč hornického předáka a poslance Německé sociálně demokratické dělnické strany (DSAP) Adolfa Pohla na shromáždění svolaném 7. září 1930 jeho stranou a Německým odborovým svazem, jehož se zúčastnil za československou sociální demokracii předseda strany Antonín Hampl (1871 Jaroměř – 1942 Berlín-Moabit), ministři Alfred Meissner (1871 Mladá Boleslav – 1950 Praha) a Rudolf Be­chyně (1881-1948), stejně jako několik poslanců.

[…] Přicházím nyní ke kapitole, která musí být dnes rovněž projednána a to je náš postoj k tomuto státu. Nemíním tím politický postoj, to není mým úkolem a ten je prozatím již vyřešen, nýbrž náš postoj ke státu jako k za­městnavateli.

Tato kapitola je nejsmutnější od doby trvání československého státu. Mohu zde pochopitelně uvést jen příklady, ty jsou však postačující. Podle soupisu Ludwiga Gaubeho bylo v Československu až do roku 1929 „odstaveno” 33.100 Němců. Mezi nimi lidé, kteří mohli klidně ještě vykonávat službu 10 až 15 let. Toto předčasné odstavení přijde stát od počátku existence re­publiky na 4 miliardy korun na přebytečných penzích. Neboť tito lidé pobí­rají penze ve výši 600 milionů ročně a počítáme-li z toho třetinu jako přiro­zený odchod do důchodu, stále ještě zbývá 400 milionů ročně. Obraz by ne­byl úplný bez uvedení několika čísel o železnicích. Počet německých zaměst­nanců drah – vyjma úředníků – klesl ze zhruba 22.000 na 11.000. Počet ně­meckých úředníků u dráhy klesl zhruba o 8.000 až 10.000 osob. Němci se mo­hou prosadit pouze v podřízených postaveních, služebně nepostupují a vedou ži­vot, který vám nemohu ani vylíčit.

Vezměme nyní poštovní službu. Chci uvést několik příkladů. V Kraslicích, jež čítají 100 procent německého obyvatelstva, bylo před válkou 23 němec­kých zaměstnanců, nyní je zde 22 českých úředníků a pět německých listo­nošů. Němečtí listonoši zůstali, neboť mají těžkou službu a musí chodit po horách za větru a deště. Ve Vejprtech s 99,3 procenty německého obyvatel­stva zbylo mezi 30 poštovními zaměstnanci pouze pět německých listonošů.

V Chebu bylo před válkou u pošty 95 Němců a 7 Čechů, v roce 1930 je tam 60 Němců a 113 Čechů, zatímco je obyvatelstvo z 99,6 procenta německé. V Jáchymově bylo před válkou 21 Němců, nyní 14 Němců a 10 Čechů. V Teplicích bylo před válkou 209 Němců a 28 Čechů, nyní 124 Němců a 166 Čechů. V Touškově dříve 8 Němců, nyní 22 Čechů. V Nýrsku dříve 10 Němců, nyní 3 Němci a 11 Čechů při 98 procentech německého obyvatelstva. Ve Stříbře dříve 14 Němců a 1 Čech, nyní 5 Němců a 19 Čechů. V Tachově dříve 6 Němců, 1 Čech, nyní 2 Němci a 7 Čechů. V Žatci bylo od převratu nově za­městnáno 70 Čechů a 4 Němci, současný stav obnáší 34 Němců a 81 Čechů. Chomutov: 108 Němců a 7 Čechů v roce 1919, 87 Němců a 80 Čechů v roce 1930. Krumlov: 23 Němců a 7 Čechů v roce 1918, 7 Němců a 24 Čechů v roce 1930. Bílina: 22 Němců a 2 Češi v roce 1919, 11 Němců a 16 Čechů v roce 1930. Duchcov: 29 Němců a 13 Čechů v roce 1919, nyní 7 Němců a 34 Če­chů. Nový Bor: odstaveno 11 Němců, nově zaměstnán 1 Němec a 13 Čechů. Frýdlant, odstaveno 8 Němců, nově zaměstnáni 2 Němci a 7 Čechů. Nový Ji­čín: v současnosti 22 Němců a 39 Čechů. Mikulov: 2 Němci a 22 Čechů. Svi­tavy: 27 Němců a 5 Čechů v roce 1919, 22 Němců a 35 Čechů v roce 1929.

Národnostní poměr v poštovních službách obnáší jen 7,5 až 18 procent z Němců a 82,5 až 92,5 procenta Čechů. Děje se to tak, že Němci nejsou nově za­městnáváni, nanejvýš jen ten či onen listonoš přeložen z jednoho německého místa do druhého. U okresních úřadů, daňových úřadů, okresních soudů a čet­nictva se ukazuje následující obraz: Kraslice: penzionováno, přeloženo či od­staveno 13 Němců, nově zaměstnáno, resp. do Kraslic přeloženo celkem 32 osob, z toho 8 Němců a 24 Čechů. Nejdek: včetně finanční kontroly bylo 68 německých úředníků a zaměstnanců nahrazeno Čechy. […]

Jak to vypadá se státními uhelnými šachtami?

Na Hedviččině šachtě v Ervěnicích bylo v roce 1919 zaměstnáno 444 Němců a 195 Čechů, v roce 1930 je to 241 Němců a 644 Čechů. Německý horník nepochodí. Na Juliově šachtě II. v Mostu je nyní 43 Němců a 243 Če­chů. Němcům se nedává výpověď, Němci nejsou vyhazováni, ale žádný není přijat do práce. Je vyloučeno, aby tam Němec mohl najít zaměstnání. Tak to pokračuje. […]

Tentýž obraz máme v oblasti železničních služeb.

Mezi 60 vyššími úředníky ministerstva železnic jsou dva Němci. Mezi 109 vyššími úředníky státních ředitelství železnic není žádný Němec. Mezi 411 skupinovými vedoucími je 18 Němců, mezi 132 přednosty sekce údržby drah žádný Němec. Mezi jejich 111 zástupci je 17 Němců. Mezi 37 přednosty vý­topen není žádný Němec. Mezi 1375 přednosty stanic je 48 Němců, mezi 72 pokladními revizory 4 Němci. Více není třeba dodat. Mocenská sféra dráhy zasahuje až k toaletářce a prodavačce novin, až k restauratérovi a pikolíkovi. Je zcela vyloučené, aby tam našel Němec zaměstnání. Na jedné straně hospo­dářský tlak, na druhé straně je kompletně ztížen přístup ke státním zaměstnáním; obojí dopadá zdvojenou silou na německé dělníky a zaměstnance. […]

Ještě jednu kapitolu je třeba projednat, státní dodávky.

[…] Usedlé dělnictvo může najít jen velmi těžko zaměstnání v českém podniku. Je-li již přijato, tak při donebevolajících mzdách. […] Jednou musel tajemník české odborové komise v Teplicích zakročit a učinit oznámení. Firma chtěla platit jen tři koruny hodinové mzdy za nesmírně těžkou práci, přičemž lidé museli urazit 3-4 hodinovou cestu. Byly sem dopraveny stovky Slováků, kteří pracují za každou cenu, ačkoliv jsou v okolí masy nezaměstnaných. Objeví-li se při stavbě seřaďovacího nádraží v Mostu či v Kopistech Němec a táže se po práci, nedostane vůbec žádnou odpověď. Předák neřekne ani ano, ani ne. Při stavebních pracích není svěřeno žádné okno, žádné kování a žádná olo­věná krytina lidem, kde jsou zaměstnáni Němci. Všechno jde beze zbytku do české oblasti.

K tomu se ještě druží účinky pozemkové reformy, o níž bude mluvit jiný po­volaný řečník a která má rovněž velmi nepříznivé účinky na pracovní trh pro Němce. Totéž platí pro hrozící zestátnění lesů a tu bych chtěl na závěr pro­hlásit:

To, co se stalo, je nenapravitelné a je spáchaným zločinem nejen na němec­kém národě, nýbrž zločinem na státu. Nemůžeme dnes od nikoho požadovat úpl­nou nápravu. Nesnesitelná je však pro nás skutečnost, že praxe zmíněných nových státních zaměstnání a český šovinistický postoj směrodatných kruhů, které vedou zničující tažení proti německým dělníkům a zaměstnancům, dodnes ani na oka­mžik neutuchly. To musíme hlasitě a otevřeně říci. Meze toho, co můžeme snést, tak daleko nesahá a chcete-li – ani naše vůle.

Proto musíme požadovat, aby bylo v budoucnu napraveno, co bylo v minulosti pochybeno a ohlašujeme naše právo ve vší formě: roz­dělovat podle národního klíče nová místa ve státních službách a ve veřejných korporacích, ve státních závodech a v závodech veřejných korporací. Není to nedemokratický požadavek, je zcela v souladu s ústavou státu a též v sou­ladu se slovy prezidenta a opakovanými prohlášeními odpovědných státníků, jako Tusara a Švehly. Při odbourávání pracovních míst bylo možné odvolat se na zákon, při obsazování nových míst platí zákon nepsaný. Němci nejsou za­městnáváni. I mnoho Čechů považuje tento stav za neudržitelný. […]

* * *

P.S.

Z jednoho dopisu, který mi přišel ze SRN jako reakce na dotaz:

… To je přece známo, že všechny osoby veřejně činné, které nebyly ve válce, byly zabity, učitelé, poštovní zaměstnanci, starostové, apod. Před tím, než byly zabiti, byly jim v domech zabaveny všechny fotoaparáty, psací stroje, aby nemohlo být nic zdokumentováno. To bylo velmi dobře zorganizováno. Také jsem četla, že ještě před válkou, např. v Orlických horách mnoho Čechů provádělo špehování. Dělali se zajímavými, snažili se vzbudit důvěru obyvatel se svým zájmem o vše, např. se ptaly dětí zda má tatínek lovecké zbraně. V „Bílé knize“ z roku 1950, je zdokumentováno a popsáno očitými svědky mnoho vražd, ale prostě nejsou brány vážně. To je pro mne nepochopitelné. Bílá kniha vyšla ve zkráceném vydání před 2 lety v němčině a češtině s názvem „Odsun“. Ale kdo ji čte? Mají existovat doklady o popravách. Ty se musí nacházet v českých archivech. Zeptáte-li se v českých archivech na tyto dokumenty, zaměstnanci náhle nerozumějí ani německy ani anglicky. To je problém. Informace nevydají. Co můžete člověk dělat? Pojedete-li do archivu, musíte žádat o úmrtní listy, ne o dokumenty o popravách. Jinak jste hned podezřelí. …

President Edvard Beneš se dopustil vlastizrady, měl skončit před vojenským tribunálem. To, že byl vyznamenám i se souhlasem komunistů zákonem „Zasloužil se o stát“, rozuměj jeho zničení, jen dokladuje v jakém morálním a mravním bahně stále žijeme a jaké „hodnoty“ vedení země uznává. To, že má podporu jen zlomku obyvatelstva je nadějí. Volební zákon, který umožňuje platnost voleb i při 1/3 účasti voličů je zločin na voličích a zemi. Musí být do příštích voleb změněn, mají-li volby vyjadřovat skutečnou vůli drtivé většiny obyvatelstva a být skutečně demokratické.